Skleněná stěna – Jessie Melody

Někdy je ta nejtěžší překážka v životě neviditelná. Tato píseň je o tiché samotě uprostřed davu, o pocitu, že jste jen ozvěnou, kterou nikdo neslyší. O skleněné stěně, která nás odděluje od světa, od radosti i od nás samotných. Je to syrová a upřímná výpověď o vnitřním boji, o marném hledání klíče od dveří, které zůstávají zamčené a o touze po obyčejném kousku světla. Temná filmová orchestrace a hluboké údery srdce doprovází hlas, který se ptá na to nejtěžší: „Proč je mi štěstí tak strašně cizí?“
Pro všechny, kteří bojují své tiché bitvy za skleněnou stěnou. Tohle je váš hlas.
Vaše Jessie Melody 🎵

Informace o skladbě:
Žánr: Temný filmový orchestrální alternativní pop
Tempo: 65 BPM / 129 BPM double-time
Text: Jessie Melody Studio
Hudba: Suno AI
Obrázky: Gemini AI
Filmové sekvence: Pexels.com, Pixabay, Kling AI

Jsem autorkou textu a tvůrkyní promptu. Místo kapely, zpěváků, studia a finálního aranžmá byla použita umělá inteligence. Registrováno u ochranného svazu autorů (OSA).

💿 Skladba z alba: Osamění

Osamění

HyperFollow

Následující skladba alba

Poznámka: Tato píseň je první částí dvoudílného příběhu. Na její mrazivý závěr přímo navazuje píseň „Cesty tajemné“, která přináší odpovědi a naději. Doporučuji sledovat obě díla v tomto pořadí.

Hudba žije díky těm, kteří jí naslouchají.
Pokud vás skladba oslovila, budu ráda za sledování, reakci nebo pár slov v komentáři.💬
Svůj dojem můžete vyjádřit také hodnocením hvězdičkami níže. ⭐
Děkuji, že posloucháte. ❤️

📝Text – Skleněná stěna 🧊🎻
Svítá, pokojem se táhne chlad.
Zas musím vstát a trápení schovávat.
Okolí chce úsměv a poslušnost.
Pro moji bolest už není trpělivost.

Hodiny tady zní do prázdných stěn.
Další marný pokus o nový den.
Šálek kávy stydne zastavil se čas.
Jen tiché „Proč?!“ se vrací zas.

Dochází dech a smysl se ztrácí.
Jsem jenom dluh co se nevrací.
Stojím nad propastí a v duši mráz.
Proč se to všechno láme v nás?

Jen skleněná stěna, mezi mnou a světem.
Průhledná, a přece těžší než kámen.

Stojím a svět běží dál.
Jsem odpad co u cesty stál.
Každý dech zebe. Každý krok pálí.
Ztratila jsem všechno, co mě chválí.

Procházím dny za studeným sklem.
Jsem tu a přece nejsem.
Moje slova se ztrácí.
Jsem ozvěna co se nevrací.

Dochází dech a smysl se ztrácí.
Jsem jenom dluh co se nevrací.
Stojím nad propastí. A v duši mráz.
Proč se to všechno láme v nás?

Jen skleněná stěna, mezi mnou a světem.
Průhledná, a přece těžší než kámen.
Jen skleněná stěna, mezi mnou a světem.
Průhledná, a přece těžší než kámen.

Zkouším to znovu. A pak zas.
Marnost mi bere čas.
Dveře jsou zamčené, klíč nikde není.
Jen nekonečné vnitřní vězení.

Křičím. Nikdo tu není.
Slyším jen vlastní chvění.
Další pád. A další tma.
Kdo jsem vlastně? Kdo jsem já?

Jsem stín. Jenom stín.
Co nikdo nechce.
Co nikdo nevidí.

Dochází dech a smysl se ztrácí.
Jsem jenom dluh co se nevrací.
Stojím nad propastí a v duši mráz.
Proč se to všechno láme v nás?

Jen skleněná stěna, mezi mnou a světem.
Průhledná, a přece těžší než kámen.
Jen skleněná stěna, mezi mnou a světem.
Průhledná, a přece těžší než kámen.

Chci přitom tak málo.
Jen klid a šťastně žít.
Proč je to tak těžké?
Proč nemůžu to mít?

Jen kousek světla, co v dálce mizí.
Proč je mi štěstí tak strašně cizí?

Jen skleněná stěna, mezi mnou a světem.
Průhledná, a přece těžší než kámen.